Archive for the ‘Uncategorized’ Category

Ze vzpomínek pana Lubomíra Hanzelky

Velkou posilou nám byl vstup USA do války. Když Japonsko jako člen Osy zákeřně napadlo a zničilo v Perlové zátoce na Havajských ostrovech téměř celou americkou tichomořskou flotilu, donutili tímto USA vstoupit do války. Byl to tentokrát nepředstavitelný masakr, o kterém americký prezident prohlásil, že bude krutě pomstěn.
Znali jsme sílu amerického průmyslu a skutečně tato událost již tenkrát rozhodla o druhé světové válce a o porážce Osy.
Později, když pak skoro denně dopoledne asi kolem desáté hodiny byl vyhlášen letecký poplach, továrna musela zastavit práci a zaměstnanci se rozběhli do lesů a polí kolem Kopřivnice a brzy pak nám již nad hlavami letěly, za mohutného dunění motorů, svazy spojeneckých bombardérů. Byly to desítky ba stovky tehdy zvaných „létajících pevností“. Byly to na tuto dobu vskutku obří letadla. Letěli většinou z letišť v již osvobozené Itálii do povodí Odry (Odertal), kde byly v Německu velké ropné rafinerie, které prakticky zničili a Němci ke konci války byli již doslova bez benzínu, což ochromilo i veškerou jejich vojenskou techniku. V roce 1942 byly napočítány celkem 4 nálety, v roce 1943 rovněž 4 a v roce 1944 již 59 náletů. V roce 1945 až do osvobození bylo 51 velkých leteckých poplachů při přímých náletech na ostravský kraj a na transporty německých vojsk. Ve dne jsme obdivovali celé roje anglo-amerických letadel, které jako stříbrní ptáci leskly se v oblacích, zanechávajíce za sebou mlhoviny prapodivných tvarů. Za nocí při náletech shazovala letadla třaskavé různobarevné rakety, které tvořily hrůzokrásné obrazce podobné vánočním stromkům, po nichž vzápětí spadlé bomby přinášely smrt obyvatelstvu. Do beskydských hor byli z letadel spouštěni vyškolení partyzáni.

I tato hrozná doba měla některé nezapomenutelně krásné stránky, jako byla vzájemná důvěra většiny Čechů, a i to jak měli k sobě blízko. V té době byl například za poslech cizího (nepřátelského) rozhlasu nekompromisně stanoven trest smrti – tak se násilníci a diktatury vždy bojí pravdy – a přesto v 7 hodin ráno jsme v továrně již věděli, co hlásil Londýn, co Amerika a co Moskva. Rozhlasových přijímačů bylo ještě poměrně málo a neměly moc velký vlnový rozsah, zdaleka ne jako dnešní maličký tranzistorák, a proto poslech byl velmi složitý a Němci i silně rušený, což nakonec pokračovalo dlouho i za komunismu. A tak některé zprávy jsme doslova skládali i z jednotlivě zachycených kousků vět a slov. Aby poslech nikdo cizí a nežádoucí neslyšel, poslouchalo se třeba i s rádiem pod dekou nebo peřinou apod. Jako vždy i tentokrát se našel dostatek kolaborantů, před kterými si lidé museli dávat veliký pozor. Byli to ti, kteří v době pro národ nejtěžší zradili svou vlast, jak o tom hovoří tehdejší ilegální báseň Petra Pavla Hořce:

Měl Frýdek Bernarda Žora,
má ho každé město,
slabochy a ustrašence,
má i věrné přesto.
Má i svoje odrodilce,
ba i zjevné zrádce,
jak to s nimi dopadne kdys,
povím Vám to krátce:

O slabochy nestojíme,
odrodilce odhodíme
a tu bídnou zrádců smečku
vženem ve vlastní jich léčku.
Trestal Pán Bůh vždycky zrádce,
zhynou jejich duše bídné
a za jejich věrné služby
nepřítel jim ve tvář plivne.

V posledním roce války, aby Čechy zastrašili a varovali, věšeli lidi v některých případech přímo ve městech a vesnicích a nechávali je tam i 3 dny pro výstrahu veřejně viset. Bylo tomu tak např. v Lískovici, kde pověsili 3 najednou, ve Valašském Meziříčí, v Zubří a na mnoha dalších místech. Na Dolní Bečvě pověsili tamního pekaře pana Tošenovského (pocházel z Příbora) před jeho domem s pekárnou v sousedství kostela na lípu za to, že poskytl partyzánům chleba a ti to pak při mučení na něj prozradili. Tři dny visel na očích manželky, dětí a spoluobčanů! Dnes je u této lípy pietní pomníček s jeho jménem.
V Kopřivnici se stal podobný případ již mnohem dříve, když někdo z takzvaných štramberských partyzánů prozradil zdejšího rolníka pana Josefa Pikulíka a pana pekaře Miroslava Lacinu, že jim dali chléb a jídlo. Pan Pikulík, vlastenec a rolník ze statku č. p. 7, byl zatčen a následně v roce 1942 sťat.

O této události napsal tehdy Petr Pavel Hořec níže uvedenou báseň o uschlé jedli v poli. Jedle skutečně na jeho poli v tomto roce uschla.

V Kopřivnickém širém poli
osamělá jedle stojí,
selský rod stranou v údolí
osudem svým k ní se pojí.
Stařík, otec, naposled syn
roli pod ní orávali
rodu svému, milým svým,
podivný strom milovali.

Dokud jedle na poli
zelenat se bude,
dotud rod náš v údolí
každou strast přebude.
Uschla jedle v jeden rok,
Bože, co se stane?
Smrt se blíží – náhlý skok,
syn již nepovstane.
Pro vlast zmírá selský rek,
pozdrav do údolí
vposled šepce jeho ret,
pozdrav jedli v poli.

Pahýl jedle na poli
pomstu z nebe vzývá,
nezemřel rek z údolí,
věčná paměť zbývá.

Jeho přítel pekař pan Lacina měl štěstí, neb jej někdo ihned té noci upozornil, že u
Pikulíků je Gestapo a podařilo se mu z pekárny utéci. Jeho další osud, tak jako vše ostatní, co jsem uvedl, by vydalo látku na celý román.
Uvedu proto jen jedinou epizodu. Jednou v době velkého ohrožení, kdy byl pan Lacina náhodou opět v Kopřivnici a schoval se u svého přítele pana Karla Chalupy. Ten jej potřeboval dopravit do bezpečí v Drnholci. Vezl „jako na pole“ na selském voze taženém kravkou skoro přes celou Kopřivnici dva sudy (bečky). Jeden sud naplnil až po okraj močůvkou a zakryl jej pytlovinou tak, aby vše co nejvíce smrdělo, a v druhé bečce, rovněž přikryté mokrým pytlem, vezl pana Lacinu.

Fotogalerie – Tatra zabírání nacisty

Vzpomínky pana L. Hanzelky – zábor Tatry

Vzpomínka na okupaci Kopřivnice

V lednu 1945 již bylo definitivně rozhodnuto a mnozí Němci tušili blížící se konec. Již v lednu odvážela auta vojenský materiál po říšské silnici k západu. Na louce u Kopřivnicepřistál německý dvouplošník, který nejdříve shodil červené rakety. Mnozí Kopřivničané byli povoláni ke kopání obranných zákopů (šanců) u okresní silnice. 30. ledna přestala pracovat továrna na hliněné zboží. Přes Příbor táhly transporty zubožených zajatých Rusů a Angličanů.
Ze závodu Tatra byly odváženy různé autosoučástky, také konstrukční kancelář se stěhovala do Prahy. 1. února spadly bomby v Ženklavě poblíže bývalé české školy. O týden později přijel do města větší oddíl wehrmachtu a ubytoval se v měšťanské škole. 22. března byla bombardována Ostrava a téhož dne dopadly bomby ve Vlčovicích. 23. března došlo ke vloupání do obecního úřadu, byly ukradeny poživatinové lístky. Brzy poté byli u občana Štěpána na Pasekách přistiženi partyzáni a zatčen jeden voják. Paní Štěpánová byla rovněž zatčena, její manžel však utekl a zbytek války se skrýval. Ve Studénce zasáhla bomba lazaret ve škole a ve Frenštátě sokolovnu a chudobinec.
Poslední dny okupace byly i v našem městě obdobím strachu, neb nikdo netušil, co mohou neúspěchem zdecimovaní Němci ještě napáchat. Bitevní fronta se k nám stále blížila, na frontu byly povolávány poslední zálohy a zbylí Němci doma tvořili obranné „Volkssturmy“. Na okresní silnici u domů občanů Buzka, Havránka a u Štramberka u domu p. Tomíčka byly vybudovány obranné sruby se zákopy, které měly být bráněny pověstnými pancéřovými pěstmi (Panzerfaust). Fronta byla již na hranicích Slezska a sváděl se boj o Opavu a Ostravu. Ve dne bylo vidět se svahů našich hor hořící vesnice ve Slezsku a v noci rudá zář, která vystrašila naše obyvatelstvo. Všichni si kladli otázku: Co bude s naší průmyslovou
Kopřivnicí? U chaty pod Šostýnem (restaurace na koupališti) padl první ruský granát.
V budově německé školy se ubytovalo ze Slovenska prchající Gestapo. Němci kvapem ustupovali, ničíce za sebou mosty a viadukty. Tak byl zničen nový betonový most přes řeku Lubinu v Příboře, most přes Sedlničku v Borovci, přes Jičínku v Novém Jičíně, přes Lubinu ve Frenštátě p.R. a přes Odru v Nové Horce. Byl poškozen viadukt Studénsko-štramberské dráhy přes Kopřivničku u Příbora, železný viadukt dráhy ve Veřovicích a u Bludovic a kamenný viadukt dráhy Štrambersko-veřovské byl vyhozen do povětří. Ustupující německá armáda projížděla Kopřivnicí směrem na západ a Gestapo na dvoře německé školy pálilo svůj archiv. Byla poslední noc z 5. na 6. května. V Příboře hořel Katolický dům a dřevěný most přes Lubinu u Benátek. Dunění děl bylo již slyšet z blízkosti.
Ve 3.30 hod. ráno vtrhlo německé vojsko do Kopřivnice a oddíly SS vyburcovaly spící občany v ulici 28. října a vnikly do domů občanů Novobilského, Vaváka, Parmy, Gillara a Kuchaře, žádajíce o jídlo a pití. Nastal kritický okamžik pro naše město. Avšak v 5 hod. náhle zazněly německé povely a německé vojsko kvapně opouštělo Kopřivnici směrem k Závišícím. Všichni vytušili, že Rudá armáda je již nablízku. A skutečně v 7.10 hod. se objevily pr nad Lubinou a byly radostně pozdravovány nadšeným obyvatelstvem. Na domech se objevovaly první československé prapory. Umíráček, který jediný zbyl z kostelních zvonů,
vyzváněl Němcům konec, nám však slavné vzkříšení – osvobození z německého jha. V Kopřivnici byly strhávány všechny německé nápisy a odstraněny dřevěné kříže padlých německých vojáků před měšťanskou školou. Z Kocvínku a od sv. Kateřina ve Štramberku ostřelovaly ruské kaťuše (varhany) Nový Jičín. 7. května se jeden z kopřivnických Němců oběsil, když předtím povraždil svou rodinu – manželku, švakrovou a 16. měsíční dítě. 8. května byl zatčen Němec Nierlich, německý úředník Moraw se zastřelil na Bílé hoře. Tak byla Kopřivnice a s ní Příbor a Štramberk osvobozeny bez větších bojů, neb Rudá armáda svírala Němce ze dvou stran od Sedlnice a od Frenštátu, takže Němcům nezbylo času k většímu pustošení kraje. Kopřivnice jásala vstříc svým osvoboditelům a mohutný průvod občanů procházel ulicemi.
V závodě Tatra ruský major A. Fedorov přejímal továrnu do vojenské správy. V dochovaném pamětním listu napsaném majorem Fedorovem se v překladu praví: „Ať žijí technici, dělníci a úředníci závodu Tatra. Jsem velmi rád, že to vyšlo na mne, abych jako první přijel na území závodu Tatra 6. května 1945 v 7.10 hod. osvobozeného od německého fašismu a tam mohl ustanovit vojenskou ochranu, jakož i přinést radostnou zvěst i potřásti rukou vlastencům československé republiky, bránícím závod před německými nacisty. Děkuji za radostné
uvítání soudruhům Perglovi, Červinkovi, Vyhnanskému a Sýkorovi a všem dělníkům, technikům a úředníkům, přispěchavších v první den osvobození závodu. Ať žije Rudá armáda, ať žije československá republika i československý národ. Příslušníci v útvaru 06638, 6. května 1945 – 7.30 hod., Major A. Fedorov, staršina Ivanov.“ Jeden z přímých účastníků (Jindřich Hradečný) vzpomíná na tu dobu: …za chvíli opravdu zastavil před bránou jedničky nákladní vůz a do závodu vstoupili první sovětští vojáci. Byl jsem právě v hale centrály, když dovnitř vstoupil vysoký staršina a dva vojáci. Tam v hale nad turbinou ještě visel veliký obraz Hitlera, nedostali jsme se ještě k němu, abychom to shodili. Staršina si toho hned všiml, podíval se na to ještě jednou a pak šikovně vylezl nahoru
- a už byl Hitler dole – kaput. My jsme byli radostí z prvního setkání se sovětskými lidmi tak rozechvěni, no, ale přivítali jsme naše osvoboditele, a pak staršina si chtěl prohlédnout továrnu. Šli jsme na dvůr, tam stály hotové vozy. Nejvíce mne překvapilo, že staršina už věděl, že ty vozy nemají v pořádku řízení. Jak se to dozvěděl, to dodnes nevím. „ 9. května v 5 hodin odpoledne se seřadil průvod u restaurace p. Kuchaře a vyšel v čele se státní vlajkou a ruskými prapory ke Štramberku, vyhrávala kapela. Ze štramberka se průvod vrátil na náměstí. Z tribuny potažené rudým plátnem řečnili Karel Chalupa, jako nový předseda MNV, úředník Karel Kraus a p. Procházka z Příbora, rodem kopřivničan. Pěvecké sdružení zapělo několik sborů. V závěru zazněly statní hymny.

Fotogalerie

Po loňském vraždění začíná druhé, horší a krutější, poněvadž je vedeno mstou. SS Gruppen führer Heidrich, protektor nad Čechy a Moravou, byl zastřelen.
V celém protektorátu je stanné právo a snaží se ho využít 100%. Tekou zase potoky krve, rodiny jsou vražděny od kolébky až po hrob. Celou zemí se táhne jak jedovatý plaz požehnání nacizmu.
Válka se žene dál. Dohrála úlohu Jugoslávie i Řecko. Karty si rozdalo i Rusko a Amerika s Japonskem mezi sebou. A zabíjí se dál, bez naděje na blízký konec.
Ve světě je blázinec, bída a hlad už brzy nezbytně bude klepat na dveře. Tisíce nás povraždí a ostatní snad pojdem hladem. Ale pán Bůh trestá Anglii a na nás zapomíná.
Lída

„Gott strafe England“
Fotogalerie

„Gott strafe England“ – Bože ztrestej Anglii – bylo heslo, které v průběhu první světové války užívala německá armáda. Vymyslel jej německý židovský básník Ernst Lissauer (1882-1937), který je také autorem básně „Hassgesang gegen England“ (Nenávistná píseň proti Anglii, známější pod názvem Hymna nenávisti). V současném Německu je toto heslo používáno již pouze krajně pravicovými organizacemi.

V hysterické atmosféře první světové války měla Lissauerova píseň okamžitý úspěch. Rupprecht Bavorský, velitel Šesté armády, nařídil distribuci této písně do všech svých jednotek. Císař byl písní natolik potěšen, že jejímu autorovi propůjčil Řád královské orlice. Zmínku o Lissauerovi a „Hymně nenávisti“ můžeme najít také v knize Stefana Zweiga Svět včerejška.

I přes všeobecně převažující protianglickou náladu kvůli „rozpoutání války“ měla Hymna nenávisti své kritiky. Deník Frankfurter Zeitung ji dokonce označil za „bezduché nenávistné plivání“. Až na pár výjimek nebyla píseň nijak populární ani mezi Lissauerovými židovskými přáteli, kteří tíhli k anglické liberální tradici. Dle vyjádření publicisty Benjamina Segela nevyjadřovala báseň ani „špetku židovských názorů“.

Nejrůznější organizace, například Spolek dolnorakouských Němců, tiskly toto heslo na neoficiálních poštovních známkách. V roce 1916 byly v Holandsku prodávány hnědouhelné brikety s vylisovaným nápisem „Gott strafe England“.

Hitler židovského básníka vymýtil z všeobecného povědomí, ale jeho práci i nadále využíval v rámci propagandy.
V roce 1946 si tuto píseň zpívali uprchlíci z vybombardovaného německého Hamburgu.

Dne 11. června 1942
Fotogalerie


„Gott strafe England“
Dne 11. června 1942

Jaroslav Seifert

Píseň o rodné zemi
(sbírka Zhasněte světla)

Krásná
jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vložil k rukojeti.

Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů

stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy

k chudé jako jaro v čerstvém lomu.

Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
- není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku

padne prudce její hořká hlína.

František Halas

Zpěv úzkosti
(sbírka Torzo naděje)

Kolikrát verši můj
kolikrát klopýtals
v bolesti lásce žalu mém
soukromém
kolikrát verši můj
kolikrát tancovals

Teď krokem zbrojným
verši můj
pochoduj

Pěšáckým rytmem zněte slova
úzkostí šikovaná

Té úzkosti dvanácté

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Viděl jsem slzy v očích žen
viděl jsem pěstě zaťaté
Počkejte málo málo jen
však vy nás poznáte

Ty vládkyně moří všemocná
to moře slzí naše je
ovoce hněvu rychle zrá
už řinčí kotva naděje

Zvoní zvoní zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Ty Francie sladká Francie
kde je tvá čapka Marianno
Sluneční štít tvůj prasklý je
a hanbou čpí tvé ano

Je noc a v krytech zákopů
tep krve země zní
za tebe světe za tu Evropu
stydí se voják poslední

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Pole naše křičí Zrada
Lesy naše hučí Hanba
Řeky naše šumí Zrada
Hory naše bouří Hanba

Ticho teď ticho Stoupá Hlas
Ó duše lidu jak koktalas

Geni Genie země naší
na na křídlech tvých
je plno plno slzí
Geni Genie země naší
v hodinách zlých
měč tvůj ať zvoní brzy

Dne 2. června 1941

PREZENTACE: Domácí a zahraniční odboj v letech 1939-45

http://www.moderni-dejiny.cz/clanek-domaci-a-zahranicni-odboj-v-letech-1939-45-780/

Studentské nepokoje na podzim roku 1939

DIGITÁLNÍ KNIHA: Od Dunkirku až po den D
Prohlédněte si unikátní publikaci vydanou britským ministerstvem informací v Londýně.
Materiál obsahuje předmluvu Huberta Ripky. Na stovce stran najdete nevšední fotografie rozhodujících momentů na bojištích druhé světové války „od Dunkirku až po den D“.

Zápis k listopadu 1940
Fotogalerie

denik